Lana Del Rey - Born To Die

Nebývá v poslední době zas až takovým zvykem, že bych se na nějaký album těšil už delší dobu dopředu, před tím než spatří slunce světa. U osvědčených jmen se naopak spíš třesu strachy, aby si to novou deskou nepohnojily víc než je nutný a jedno-albový hvězdičky zase většinou najednou z čista jasna, bůh ví odkud a bez varování přistanou, aby se pak zase po nějakým čase nad nima zavřela voda a byl klid

Na tohle album jsem byl ovšem hodně zvědavej už s  velkým předstihem. A to ani ne tak kvůli hypu co se okolo Lany postupně roztočil (či byl záměrně rozdmýchán), ale hlavně kvůli tomu že mě jednoduše chytly její dva songy, který dlouho před vydáním téhle desky udělaly docela slušnej humbuk na youtube.

A zatímco Born To Die se mi po celkem krátký době oposlouchala (nemluvě o příšerným videoklipu k ní) tak u Video Games stále sedím v němým úžasu a nepřestává mě bavit. O Laně se říká, že je to nová Nancy Sinatra, spása popový muziky, objev dekády, novej retro sex symbol - kterej teď budou všechny slečinky napodobovat. A nebo že vlastně ani moc zpívat neumí, že je to hloupá slepice s botulotoxinovejma  rtíkama jako kačer atd. Ať jsou tyhle věci pravdivý nebo ne, to je mi upřímně putna. Jsem si ale jistej, že když si Video Games pustím za deset, dvacet let, bude mě pořád bavit a že mě některý její místa dojmou tak jako teď.

A o tom přece pop byl vždycky. Všichni přece víme, že Madonna není královnou popu snad kvůli tomu, že by uměla nějak úžasně zpívat, ale protože jí máme spojený s kvantem hitů, který nám z hlavy vymaže možná až naše stařecká senilita a to kdo ví jestli. Nicméně v tomhle byznysu tohle funguje i když  třeba máte jen sakra kliku a vypadne z vás  pouze jedna jediná těžkotonážní pecka. Pokud ano, máte do konce života-kariéry vystaráno, potažmo vás v tom horším případě čeká umělecká dráha s jedním hitem ala Nazareth a jejich Love Hurts. No ale však proč ne, pány to evidentně i tak docela baví, jak jsem měl sám možnost na vlastní oči vidět.

Je tohle tedy i Lanin případ a můžu se těšit, že jí uvidím za padesát let zpívat Video Games na otevírání nějakýho novýho supermarketu v Praze? Dokud se teda do tý doby neufetuje a nevysmaží, jak je to v této branži oblíbeným zvykem?

Je to docela dost dobře možný, avšak přesto je potřeba říci, že Born To Die není vůbec špatná deska, ba naopak. Docela vkusnej pop, podpořenej řadou chytlavejch melodií s textama  který mě nijak neurážej a občas v nich i problesknou celkem zajímavý myšlenky či pocity, který by se oné dotyčné snad i daly věřit jakožto autentické a ze života. Ačkoliv se o tom dá spíše s velkou pravděpodobností pochybovat.

Atmosféra celý desky je taková příjemně ponurá a melancholická, takže úplně ideální v tomhle ročním období, na juchání v létě u bazénu to opravdu není. Lanin hlas a projev fungujou na jedničku, což je pro mě docela příjemný překvapení. Sice nepředvádí žádnou hlasovou ekvilibristiku, ale ono někdy méně je více a naplno tak aspoň může vyniknout barva jejího hlasu, která je ať si kdo chce co chce říká výtečná. Těžko říct nakolik za to všechno můžou mašinky  ve studiu, ale v některých nových live vystoupeních ukázala, že na sobě docela zamakala (a měla proč, protože kvůli těm dřívějším měla z ostudy kabát)

Čili, pokud se z Lany opravdu nakonec stane jen rychlokvaška s jedním dlouhotrvanlivým hitem, lze jí aspoň přičíst k dobru, že mu na cestu do světa přibalila slušnou várku kvalitních popových písniček, které snad nikoho neurazí a vlastně jsou docela povedené. Lana Del Rey holt není Lady Gaga a její, repertoár nejsou stadionové dunivky. Hodí se spíš na hraní v potemnělých a zadumaných klubech. Sám jsem zvědavej, na kolik něco takovýho u ní může fungovat, jelikož na nějakou intelektuálku zrovna teda nevypadá. Ať to ale dopadne jakkoliv, její deseti tunama cukru posypané „..honey, is that true..“ mi bude v hlavě znít asi napořád…

The Black Keys – El Camino

Zdá se, že určitá latentní rasová předpojatost a hluboko zakořeněný stereotypy prostě fungujou a to teda ne že ne. A to alespoň tedy podvědomě v každým z nás, ať by si to onen dotyčný (například já) třeba připouštěl sebe míň. Tuhle desku jsem docela dlouho obcházel, jelikož jsem si kvůli jménu jejího interpreta představoval, že z ní na mě vybafne něco jako super mega hip hopová afroamerická banda, lehce parazitující na módních The Black Eyed Peas.

Pak se ale ukázalo, že se vlastně jedná o dva celkem bílé pány, hrající solidní dřevní rockovou muziku. A abychom ještě chvíli zůstali u těch barev, rozhodně nejde o žádný zelenáče, protože El Camino je už jejich sedmá deska a myslím, že asi můžu prozradit, že se jim podařil zásah…no jo no, do černýho.

Je v tom cejtit pořádnej nádech retra, stejně tak jako odér zaplivanýho baru na americko-mexický hranici. Smrad z cigar, zvětralá kořalka, laciný voňavky lehce opocený hispánský emigrantky vydělávající si na hamburger čím se zrovna namane. No ale hlavně z toho jde nekompromisní energie a stará dobrá touha po svobodě Made in USA.

Kvůli těmhle dojmům jsem se vrátil do časů desky Songs for the Deaf od Queens of the Stone Age (sakra, je to možný, že už to bude deset let?!). Proti týhle bandě jsou sice The Black Keys spořádaní slušňáci, to však ale neznamená, že by se do toho snad neuměli taky pořádně obout.

El Camino má stopáž tak akorát, jednotlivý tracky mají výborně vyrovnanou kvalitu a lze jen těžko odolat nutkání si při jejich poslechu alespoň trochu nepodupávat. Tahle muzika jede v řádně zatěžkaným rytmu, s tradiční švýcarskou spolehlivostí a přejede vás jako parní válec. Žádný přehnaný megalomanství, ale osvědčenej důraz na rytmiku a kytary, s tak akorát afektovanýma a špinavýma vokálama.

Abychom si teda rozuměli, tou vyrovnanou kvalitou mám na mysli, že je od začátku až do konce hodně vysoko a za chvíli máte pocit, že tuhle muziku znáte a máte ji rádi už pěknou řádku let. Za zmínku taky určitě stojí skvělý texty, který výslednej dojem naštěstí zbytečně nesrážej, což se občas bohužel stává.

Škoda, že jsem na tuhle desku narazil až na samým závěru loňskýho roku, protože by se bývala byla v mým žebříčku nejlepších loňských alb, jež jsem tu postupně uveřejňoval, vyšplhala nejspíš hodně vysoko. Čili trochu s křížkem po funuse, ale přece…jedna z nejlepších věcí loňskýho roku, která rozhodně stojí za poslech.

25 nejlepších alb roku 2011 - část 3. (05-01)

část 1. (25-16)

část 2. (15-06)

část 3. (05-01)

25 nejlepších alb roku 2011 - část 2. (15-06)

část 1. (25-16)

část 2. (15-06)

část 3. (05-01)

25 nejlepších alb roku 2011 - část 1. (25-16)

Několikrát jsem si v průběhu tohoto roku s jistou dávkou nervozity říkal, že je to letos s tou muzikou nějaký slabý a s kvalitou desek to jde od desítí k pěti. Když už se teda objeví něco novýho a zajímavýho, tak je to nakonec většinou jen rychlokvaška na jedno použití, která rychle upadne do zapomnění. Naštěstí když to tak rekapituluju, zas taková katastrofa to letos vlastně nebyla. Kromě několika hodně slušných prvotin od zatím málo či vůbec známých interpretů se nakonec přeci jen urodila i celá řada desek, které snad, doufejme, obstojí v neúprosné zkoušce času se ctí a bude i později důvod se k nim vracet. Nabízím vám tedy svůj výber desek, které mě v letošním roce zaujaly ze všeho nejvíc.

část 1. (25-16)

část 2. (15-06)

část 3. (05-01)

Stieg Larsson – The Girl Who Kicked the Hornet's Nest

Povídá se prý do třetice všeho dobrého. Ovšem také se říká, že méně je někdy více. Po přečtení kompletní Larssonovy trilogie to vypadá, že na ní pasuje spíše to druhé rčení. Co naplat, zkrátka dnes žijeme v době bublin a celá tahle maškaráda k nim také patří. Nechte Volvo v garáži, cestu do Ikei odložte…severský zázrak se bohužel nekoná. Závěrečný díl celé trilogie plynule navazuje na události předchozí knihy a dál tak rozvíjí švédskou bondovku, do které se celá série po zcela jinak laděném prvním dílu tak trochu překvapivě přetransformovala. Podivuhodně se v ní mísí tamní problémy s imigrací, poválečné politické reálie, policie a tajné služby, svět počítačových hackerů, momentky ze žurnalistického prostředí a na ne posledním místě také erotika. Lze jen s velkými obtížemi určit, co že je vlastně tentokrát onou hlavní dějovou linií. Larsson se sice umně tváří, že by jí mělo být pokračování v pátrání po minulosti hlavní hrdinky Lisbeth Salander a odhalování nekončící řady jejích tajemství. Jenže to tak docela neplatí. A to z toho prostého důvodu, že tak nějak už není moc co odhalovat. Minulý díl nastínil a následně také, pravda trochu krkolomně, nakonec i odpověděl na téměř všechny otázky, jež se Salander týkaly a byly odhaleny skoro všechny nepravosti i jejich pachatelé. V prvních kapitolách této knihy do toho Larsson sice ještě narouboval spiknutí tajných služeb, ale s nějakými záhadami či tajnostmi už se příliš neobtěžoval. A tak ještě daleko předaleko před druhou polovinou románu v podstatě není co odhalovat a není příliš nad čím dumat, či se snad nedej bože nechat hryzat jakoukoliv nejistotou nebo napětím. Veškerý děj je redukovaný jen na to, aby byli co nejrychleji pochytáni a pozavíráni všichni bídáci a aby tu chuderu Lisbeth už konečně pustili na svobodu, kde může opět poskytovat různá dobrodiní společnosti. A ruku na srdce, hlavně také abychom už od ní proboha měli jednou provždy pokoj. Jelikož by tohle všechno bylo asi trochu málo na klasický Larssonův bichloidní rozsah knihy, musel chtě nechtě přidat i další výtečné ingredience. Na to naneštěstí doplatil novinář Blomkvist, jelikož jednou z těchto ingrediencí jsou jeho milostná dobrodružství a avantýry. Z kdysi neohroženého novináře a neúnavného čmuchala byl Blomkvist degradován na vymetače dámských ložnic většiny osazenstva tohoto příběhů a také na příležitostného pošťáka a poslíčka. Jestli něco Larssonovi neodpustím, tak je to právě to, jak zametl s potenciálem této výtečné postavy. Opravdu jsem se těšil, jaké další parádní záhady tento švédský Langdon bude v pokračováních prvního dílu řešit a namísto toho jsem se dočkal jen jakési ubohé autorovy sebeprojekce  toho, co by býval asi všechno rád ve své profesi zažil (a vlastně co já vím, třeba tomu tak opravdu i bylo). Další ingrediencí je jakési slepé rameno příběhu, jež se může směle rovnat tomu předchozímu z minulého dílu, kdy jsme sledovali Lisbeth, jak jí baví počítat rovnice a lelkovat u moře. Teď se zase pro změnu jedná o takový spin-off uvnitř série, kdy sledujeme osudy šéfredaktorky časopisu Millénium Eriky Berger a její cestu tam a zase zpátky v rámci švédského novinového trhu. Kupodivu se nakonec Larssonovi přeci jen podaří doklopýtat až na konec příběhu, všechny uzly rozmotat a zaplať pánbůh se všichni mají krásně a žijí šťastně až do smrti. Co by se dalo vyzdvihnout? Možná zajímavé srovnání v nahlížení na činnost státních orgánů, tajných služeb a jejich interakce s obyvateli. Kdyby se celý příběh odehrával v Americe, museli by hlavní hrdinové bojovat nejen s mafií a se zlými tajnými službami, ale velice pravděpodobně by do toho byl namočen také celý státní aparát a to by byl teprve ten správný ohňostroj. Ve Švédsku pro nás docela překvapivě stát působí jako ten hodný a společně s hlavními hrdiny zatočí se škůdci, kteří pořádali uvnitř jeho hájemství své nepěkné rejdy. Všechno tam šlape jako hodinky a pokud snad nějaký státní představitel, či instituce nefungují jak mají, nemá to nikdy dlouhého trvání a o to víc pak působí celková konstrukce švédské společnosti až pohádkově idylicky. Pasáž, ve které se ředitel divize švédské tajné služby pro ochranu ústavního pořádku upřímně strachuje o pověst tajné služby a je zdrcen porušováním práv (co si budeme namlouvat) asociálního živlu Salander státem, působí opravdu jako z jiného světa. A co takhle představit si, že by se něco podobného odehrávalo u nás, kde nikdo nevěří ani státu, ani policii, natož pak teprve tajným službám a vlastně ani těm novinářům, takže jakákoliv zápletka by musela působit tak směšně, že by se každý za břicho popadal. Co říci na závěr, přečtěte si první díl a opravdu pečlivě si rozmyslete, zda poté šáhnete i po zbylých dvou dílech. Je to sice pohodové čtení, ale zároveň názorně demonstruje to, že hranice mezi výtečným thrillerem a brakem může být až nebezpečně tenká a to i když jsou ze Švédska...

P. S. Výtečná parodie, která sedí jak víte co na hrnec…

Stieg Larsson – The Girl Who Played With Fire

Larsson mě první částí jeho trilogie Millenium namlsal až nebetyčně moc. A to asi neměl dělat, jelikož laťku si tím pro příště nastavil až proklatě vysoko. A ač to říkám nesmírně nerad, se svým druhým pokusem zůstal pod onou laťkou až zoufale nízko. Ale tak hezky po pořádku. Příběh volně navazuje na předchozí dění a tak se opět setkáváme téměř se všemi charaktery, jež nám Larsson představil ve své minulé knize. Vše se znovu odehrává na pozadí života fiktivního švédského investigativního časopisu Millenium. Novinář Blomkvist a asociální kvítko/zázračná dívka Lisbeth Salander se znovu dostávají do víru silně turbulentního dění a i tentokrát si Larsson bere na paškál muže, kteří nenávidí ženy. Přičemž konkrétně se jedná o muže, kteří jsou namočeni do organizovaného obchodu s prostitucí. Záměr jistě dobrý. Zatímco největší pozornost si v minulé knize užíval Blomkvist, na řadu teď přichází Lisbeth. Larsson pro nás dokořán odhrne závěs, jenž zakrýval její minulost a pomůže nám pochopit, jak a proč se z ní stala tak prapodivná existence. Současně s tím, se stíny této její minulosti fatálním způsobem protnou s případem vraždy novináře, který pro Millenium pracuje na knize o prostituci. Tato kniha se má stát silně výbušným materiálem vzhledem k tomu, že v ní mají být veřejnosti odhaleni filutové, mezi jinými soudci, novináři, policisté a další vybraní pánové, kteří se na tomto odsouzeníhodném byznysu podíleli či podílejí. Světe div se, hlavním podezřelým z vraždy nepohodlného novináře se stane právě Lisbeth. A tak se z dívky, která je tak úzkostlivě háklivá na své soukromí, paradoxně stane osoba, o kterou se začne zajímat celé Švédsko, které hltá každou pikantnost, jež se na ní podaří vyhrabat. A že toho není málo. Blomkvist se jako správný kamarád od počátku téměř sám proti všem pouští do pátrání za její očištění. Zápletka to není úplně špatná, jenže to provedení. Téměř vše co jsem vychvaloval u předchozího příběhu jakoby se z Larssonova tušeného talentu vytratilo kdovíkam. Celou třetinu knihy se neděje téměř nic co by stálo za řeč. Lisbeth si zajede do Karibiku, kde luští matematické rovnice, pak si s ní doma ve Švédsku zajdeme na nákupy a sledujeme její celkem vzrušující milostný život. Současně s tím se ve Stockholmu hrají škatulata hýbejte se a lehce před polovinou knihy to najednou všechno bouchne. Autorovi zničehonic přeskočí a všechno zamotá tak zběsile, že se z toho nakonec opět vymotá jen za pomoci těch nejnudnějších klišé jež tento žánr zná. Napětí už se nekrájí, ale je ho potřeba hledat pod mikroskopem, vaty má najednou Larsson na rozdávání a příběh často zabředává do popisu naprostých zbytečností. Každý nový zvrat vyvolává při nejlepším povzdech, v horším případě lehký úsměv. Muž který nenávidí ženy by asi mohl prohlásit, že je to všechno tím, že Blomkvist nedostal takový prostor jako minule a vše se točí hlavně okolo Lisbeth. Jenže po dočtení knihy je jasné, že v tomto případě je totálně nefunkční celá kostra knihy, která postrádá smysluplnou výstavbu. Zatímco minule příběh od začátku plynul a s každou kapitolou gradoval až k úplnému závěru, tentokrát se dá schéma vyjádřit asi takto: Nuda, pak blázinec a na závěr neodbytná otázka– nemělo tu náhodou být nějaké finále? Závěr je chabý jako obstrukční projevy českých poslanců a polehčující okolností snad může být jen to, že na dění zřejmě přímo navazuje poslední třetí část trilogie. Třeba si tu sílu tedy Larsson nechal až nakonec, kdo ví. Nicméně tahle část se mu skutečně příliš nepovedla a v podstatě jen těží z předchozí knihy a z toho, že čtenáře prostě zajímá, co se bude dál dít s jeho oblíbenými postavami. Trochu to připomíná současné kapely, jež zazáří se svým debutovým albem a všechny další placky jsou jen zoufalými pokusy navázat dál. Jenže to vyjde málokdy.